Ráda rozjímám nad životem

Sedím na své růžové pohovce, popíjím svou oblíbenou kávu a něžně hladím v klíně pejska, který lehce oddychuje.. Napadá mne, že člověk má primárně od mala (spíš školního věku) stále pozornost na něco, čeho se bojí. 

Bojí se rodičů, bojí se mámy, bojí se táty, bojí se, že mu někdo vezme hračku, bojí se, že udělá něco špatně, že bude pokáraný, nebude milovaný.. 

Pak jde do školy, bojí se, že nebude mít dobré oblečení, spolužáci jej nepřijmou mezi sebe, bojí se učitelů, bojí se, že dostane špatnou známku, bojí se v práci.. šéfa, kolegyně..kolikrát i manžela... 

Bojíme se nemocí. Stále něco řešíme. Většinu svého času se soustředujeme spíše na obavy, ohrožení někým či něčím, nedostatek čehokoliv, než na život samotný. 

Děláme všechno pro to, abychom měli klid, abychom se nemuseli bát, což vlastně v konečném důsledku neustále posiluje stejnou realitu a je na tisíce mil vzdáleno tomu, co chceme žít.

Jsme neustále v režimu kontroly a přežívání. A To se musí zákonitě někde projevit. 

Kde? Na těle i v naší psyché. Následně v našich vztazích i v oblasti úspěchu. 

Dovolme si alespoň na chvíli jít za... tuto pozornost, pocity, strachy, obavy.. Pocit nedostatku či ohrožení. 

Pojďme třeba jen na chvíli do oné často zmiňovanépřítomnosti.. že teď prostě sedím, mám na klíně toho pejska, můžu ho hladit. 

Jaké to je? 

Jaký pocit z toho mám? 

Ten krásný a hebký kožíšek, Láska bytosti, která nezná mezí a prostě za všech okolností JE... 

Nepřemýšlím o tom, jak dlouho bude žít on nebo já, nebo co se stane, nestane, ale prostě JSME. SPOLU. 

Teď pomalu popíjím a vychutnám si své oblíbené capuccino, protože mám z něj radost, protože mi prostě chutná. Nerozebírám, jestli je zdravé či nikoliv, káva s mlékem či bez a jestli vůbec.. 

Možná nám velmi často uniká samotná podstata života. A to je právě ta: PŘÍTOMNOST, OPRAVDOVOST A ŽIVOT SÁM.. 

Okamžik za okamžikem..

Co Ty s tím uděláš? 

Magdaléna 

29.ledna 2026