Pro ty, které už nemohou

Pojď blíž. Neboj se. Cítím Tě. Bolí Tě celé tělo. Už dlouho. Odoláváš a stále si říkáš, že to bude dobré, že se to zlepší. Ale nezlepšuje. Padáš únavou a už nevíš, co máš dělat víc...

Povím Ti něco. Ne všechno se dá "spravit" jen na těle...a přesto je Tělo vstupní branou. Ke Tvému nitru, ke Tvé laskavé Duši, ke Tvé bolesti, mnoha letům popření sebe sama, upřednostňování druhých před sebou, leta ve vyježděných kolejích, popřená frustrace a pocit, že už se neumíš ani smát. Že potřebuješ už jen spát, klid a nic nemuset..

Jen Být.

"Nechte mě být. Už nemůžu, nechci..." Máš to také tak?

Jak já to dobře znám. A k tomu ten pocit a hlas uvnitř své hlavy : " To ještě dáš"...a přidáš...Už nic necítíš, raději se odpojíš, jedeš ze setrvačnosti dál. Cíl v nedohlednu. A pocit: Ten dobrý pocit z dobře odvedené práce? Uznání? Respekt? Ocenění? Jsi skvělá, úžasná, jedinečná, moje vyvolená.. Vážím si Tě, jsem tak rád, že Tě mám....NEPŘICHÁZÍ....

"Copak NIKDO nevidí, co všechno děláš? Kolik toho zvládáš? Copak to je samozřejmost?...."

NENÍ

A Ty to dobře uvnitř víš.. Vždycky víme pravdu, jen ji mnohdy slyšet ani vidět nechceme...

Možná je ČAS se zastavit a podívat se na sebe. Do zrcadla. Chápu, že Tě to může rozplakat, ale tohle je pravda. Toje oči už dávno nezáří, Tvá ústa se nesmějí a únava je vidět v každém záchvěvu Tvé tváře....

Pojď blíž.....SPOLU MŮŽEME JEN BÝT...Když si to dovolíš. Na chvíli. Čas jen pro sebe. Jen Být a já budu tady s Tebou a pro Tebe. Znám to. Nesoudím. Jsem. Cítím Tě v hloubce. Vnímám Tvou bolest nejen na těle. Dýchám s Tebou....

Možná poprvé v životě nebudeš na to sama / sám.