Má pánev

Je ráno. Otvírám oči a hned je zase zavírám. Cítím klid. Pocit, že i uvnitř mne dnes napadl jemný bílý sníh...

Ticho. Uvnitř mé pánve, kde se roky mnohé dělo. Ač to nevypadalo. Něco se změnilo. Něco je jinak. Ano. Včera jsem "pracovala" s ní. Se svou pánví. Kvůli letitý bolestem v zádech, v břiše, v noze. Už po x-té.. Chodívám k ní často a pomalu. Lehoučkým krokem. Pozvolna. Vrstvu po vrstvě. Jemně. S něhou.Ne vždy mě pustí dál.. Čeká. Jestli je v bezpečí. Jestli noc nehrozí. Jestli může.. Se uvolnit alespoň o trošku.. Zase o kousek dál..

Pustit.. Kontrolu.. to letité stažení, bolest, kterou nesla nejen za sebe, ten hluboký smutek a žal, který se zabydlel snad až v samotných kostech. Možná, že nebyl jen její. Možná ho převzala od druhých. Když trpěli, aby jim ulevila. Pomohla. Rozsvítila zas jejich svět. Zachránila. Ta bolest tak svíravá, nedýchající. Musela vydržet. Vždy.. Být tu pro druhé. Protože byla, silná. Tam uvnitř. Ne navenek. Vždy chápající. Podporující. Držák. Dávala a nepřijímala. Skromnost byla její ctnost. Radost se časem vytratila. Utekla. Nebylo tam k žití.

Prý byla vždy na všechny moc.. Moc citlivá, vnímavá, jemná, radostná, okouzlující. Se vším si uměla poradit. Nic nebyl problém. Svět viděla růžově. Ve všem a v každém viděla to dobré. V situacích cestu. V lidech jejich potenciál. Její pozitivismus a nadšení pro život nebyly však vítány... "Jsi tak naivní. To je utopie. Takhle to tady nefunguje, holčičko. Slez pěkně z těch tvých obláčků zpět nohama na zem..". Slýchavala to často. Nikdo neměl pochopení pro její svět. Byla jiná. V té době, když byla malá, neměla nikoho, kdo by jí rozuměl. Kdo by byl alespoň trošku jako ona. Svojí dobrou náladou štvala kde koho. Už když ráno vstávala, cítila radost. V žilách tepající krev. Ráda se smála. Byla to její přirozenost.

Má pánev a její vnitřní prostor dělá pokroky. Pomalé, ale skutečné. A dnes poprvé cítím úplný mír. Ten klid a lehkost uvnitř.Pocit, že konečně může.. Už sundat brnění, všechnu svou ochranu a začít dýchat. Tam dole. Že smí se cítit i tak v těle v bezpečí, stabilní a jistá, bez ohledu na to, jestli tam venku je někdo pro ni. Ona už ví, že je tu pro sebe. Že smí také přijímat. Že svět a život je o rovnováze. A přijímání je stejně tak důležité a krásné jako dávání. Že smí a je jejím bytostným právem žít šťastně a v hojnosti. Že může taky chtít. Žádat. Že radost, jí plně od narození vlastní, je její ukazatel. Kudy má jít. Že smích a láska jsou jsou přátelé, kteří ji vždy podpoří a dělají svět hezčím místem k žití. Že smyslnost a vášeň k životu patří a jsou jejím kořením...

Spočívá. Sama u sebe. V objetí. V hlubokém a laskavém doteku svých vlastních dlani. Hřejí, hladí, dosycují, co léta chybělo.Jsem doma. Ve svém vlastním těle. V bezpečí. A volím si lásku, radost, živost a vášeň k životu jako vstupní klíč ke štěstí. 

Magdaléna

31.prosince 2025