Kormidlo Tvého života

Zastavil jsi. Už nemůžeš. Ne teď, ale rok za rokem. Je to stále těžší a těžší. Tvá mysl jede pořád dokola bez pauzy.. Musíš. Pojď. Zvládneme to. Přeci to nevzdáš. Tolik úsilí nás to stálo. Zaber. Ještě chvíli. Cíl na dosah. To dáme.

Jenže tělo už toho má dost. Stop. Už ani krok. Copak blázníš? Nevidíš, kam se řítíš? Že už nemůžeš? Že pořád držíš, nepouštíš, neodpočíváš, nepřijímáš? A kde máš radost? Kam ta se vytratila? Cože? Že ji máš? Lžeš sám sobě tak, že už nepoznáš, co je pravda. Vypukneš v pláč. Po tváři stékají slzy jak hrachy.. Konečně povolíš. A dovolíš si.. 

Pustit to napětí v celém těle, tu frustraci, když se nedaří a Ty se tolik snažíš, tu tíhu, kdy neseš snad celý svět, ten smutek, když jsi tu pro všechny a Ty se nemáš, o koho opřít, tu osamělost, když jsi na všechno úplně sám, ten vztek z nespravedlnosti, ten strach, že to neustojíš a padneš.

Znáš to. Ano Ty.. Divný to pocit. Tělo se chvěje. Žaludek na vodě. Přiznat si pravdu. Že pod úsměvem je bezmoc jak trám. Že nevíš už, kudy kam.. Co víc.. 

A tak Jsi. Sám. Se svými vlastními pocity. Derou se ven, protože můžou. Už jim nebráníš. Neděláš, že je nevidíš, že nejsou. Jsou. Reálné. A pravdivé.

Možná.. Poprvé v životě vydechneš. A pustíš vše, co jsi léta držel. Tak pevně. Hlavně, aby to nikdo nepoznal.

Nádech. Ta svoboda. Tím, že jsi povolil. Dovolil. Být k sobě pravdivý. Možná úplně poprvé za celý svůj život.. Možná už to znáš. A víš, že vždy přijde úleva. A s ní nový prostor, který se v Tobě vytvoří.

Už víš, že odvaha znamená podívat se pravdě do tváře. Neuhnout. Nalít si čistého vína a "neposrat se z toho". Zůstat, ikdyž to bolí. Když se kroutíš a celý se třeseš. Když jsi vzteklý, až jde z Tebe strach. Když se rozpadáš .. Víš, že pod tím vším je jemnost, zranitelnost, touha po lásce, objetí, bezpečí. Sounáležitost. Být viděn, uznán a respektován. Mít právo žít. Plně a celistvě. V pravdě. Bez odsouzení, kritiky. Ať vlastní či z venku. Milovat a být milován. V tom je vše. 

Pochopil's, že hodnota Tebe samého nepřijde z vnějšku, ale z Tvého vlastního uznání. Tebe samého. Tak, jak jsi. Protože jenom Ty víš, jaký skutečně jsi. Kolik dobrého uvnitř sebe máš. Všechny ty chvíle, kdy ses zachoval čestně. Kdy jsi pomohl. Rád. Nebo bylo třeba. Bez nároku na odměnu. Kolik lásky a pochopení jsi rozdal. I v malých věcech. Kolik naděje jsi dal a kolik světel jsi rozsvítil. A když se Ti zdá, že toho bylo málo. Pak věz, že nebylo. Bylo toho přesně tak, jak bylo třeba.

A tak se nadechneš. Nově. Více než kdy jindy. Stoupneš si nohama na zem. Nově. Pevně a souměrně. Narovnáš se. Napřímíš záda. Svou páteř. Vědom si toho, že ona je Tvojí oporou. Vždycky tu byla. Je a bude. Dojde Ti, že nemusíš nikoho zachránit, že je to jen iluze nepochopení, že nemusíš nést břímě za druhé, stačí, když poneseš svoje. Jako učení, výzvy k růstu. Sám sobě vzdáš hold a Tvé tělo se stane Tvým parťákem. Tvá pravda Tvým ukazatelem. Tvé kroky Tvým kormidlem. Tvá bytost Tvojí lodí na moři životem. A jediný, kdo drží směr jsi Ty. Ve své zranitelnosti i síle zároveň . 

Magdaléna 

20.prosince 2025