Důvěra versus strach

Ráda prožívám plně, každou buňkou svého těla, svým srdcem, celým svým Bytím.. Tepe to ve mně, dýchá, skotačí i vrní.. 

V takových chvílích.. JSEM plně přítomna a tekoucí řeka, v tomto případě mé milované Bílé Labe - je skutečnost, jež mne vtáhne dovnitř.. Do každé její molekuly, divokosti, hebkosti, jemnosti, síle i plynutí.

Užívám si to.. S ní.

Dotýkám se jí, nechávám se hladit, schladit.. Vnímám, jaké to je.. Být s ní v kontaktu..

A na mysl mi přichází další "korálek" ..

Voda je spjatá s emocemi.. Je naší součástí.. Voda i emoce.. Obojí. Někdy klidná, jindy rozbouřená, čirá či zakalená.. Stejně jako život sám.. Neustále v proměně obou polarit. Výšky a hloubky amplitud však záleží již na naší pozornosti a ukotvení ve vědomé přítomnosti, otevřenosti a důvěře..

A tak mne napadá otázka, právě v souvislosti s vodou a emocemi, kterou možná mnozí z nás máme často na mysli.. zda lze tady žít v plné důvěře beze strachu..?

Asi ano i ne, neb strach je naší přirozenou součástí (zakotven v nervovém systému od pradávna v roli přežití), vždy přítomen, stejně jako důvěra, v něco nás přesahujícího, jenž je otisklá v naší DNA.

Není jedno bez druhého. Jsou jako den a noc, nádech a výdech. A důvěra, která nepotkala strach není živá. A strach, jenž se potkal s vnitřní důvěrou, se díky ní proměňuje, obměkčuje, otevírá a odevzdává.. Je to Alchymie života, poznání, moudrost.

Každý okamžik je jiný a člověk nikdy nedocílí toho, aby se nebál, ale pokud ví, má už něco prožito, ví, kam může "jít", aby se ukotvil.. Do důvěry, která sídlí v každéhm z nás - v tom tichém bodě uvnitř.. Tam hluboko.. V nitru nás samých .. Do přítomnosti.. Kde všechno JE.. I důvěra .. Může spustit kotvu své vlastní loďky i na rozbouřeném moři.. Do plné přítomnosti, laskavosti a odevzdání... Dýchat, věřit a být..

Tož takové malé zamyšlení.

Nechť voda v nás má krystalicky čistý jas a její struktura odemyká v nás nečekané možnosti Boží přítomnosti, pevného zdraví, radosti a Lásky .

Magdaléna

18. června 2025